První vzpomínky z dětství sahají obvykle ke třetímu roku, ne dál

Většina dospělých si nejranější vzpomínky vybavuje zhruba z doby mezi třetím a čtvrtým rokem života, dřívější zážitky si pamatuje jen málokdo. Tento jev se nazývá dětská amnézie a je přirozený. Neznamená, že by první roky nebyly důležité: dítě se v nich učí obrovské množství věcí, jen si je neukládá jako příběhy, které by se daly později vyprávět.

Proč si nepamatujeme první roky?

Paměť pro události, tedy schopnost uložit si, co se stalo, kde a s kým, se rozvíjí postupně. Mozková centra, která ji zajišťují, v prvních letech dozrávají. Zároveň se v mozku malého dítěte rychle tvoří nová spojení, což může starší stopy přepisovat.

Roli hraje i řeč. Dokud dítě neumí zážitek pojmenovat a vyprávět, ukládá ho jinak než dospělý. Vzpomínky se upevňují tím, že se o nich mluví, a malé dítě tuto možnost zatím nemá.

Dalším faktorem je vědomí vlastního já. Abychom si vzpomínku spojili se sebou, potřebujeme chápat, že jsme samostatná osoba s vlastním příběhem. To přichází zhruba kolem druhého roku.

Co si malé dítě přesto pamatuje?

Hodně. Batole si pamatuje lidi, místa, rutinu, písničky, slova a pohyby. Ví, kde jsou hračky, pozná babičku a těší se na koupání. Tyto informace se ukládají do jiných typů paměti, například paměti pro dovednosti a emoční paměti.

Malé děti si mohou vybavit i konkrétní události, třeba výlet před pár týdny. Jen se tyto vzpomínky časem ztrácejí. Čtyřleté dítě může vyprávět o druhých narozeninách, ale jako dospělý už si je nevybaví.

Jsou naše nejranější vzpomínky pravdivé?

Ne vždy přesně. Paměť není videozáznam. Každé vybavení vzpomínku trochu mění a doplňuje. Mnoho „vzpomínek“ z raného dětství je složeno z toho, co nám vyprávěli rodiče, z fotografií a domácích videí.

Někdy si lidé pamatují věc, která se nikdy nestala, nebo se stala jinak. To neznamená, že by lhali. Mozek prostě vyplnil mezery tím, co dávalo smysl.

Nejranější vzpomínky bývají útržkovité: jeden obraz, vůně, pocit. Často jsou spojené se silnou emocí, radostí, strachem nebo překvapením.

Mají zážitky, které si nepamatujeme, vliv?

Ano. I když si první roky nevybavíme jako příběh, ovlivňují nás. Bezpečný vztah s pečujícími osobami, láska, dotek a pravidelná péče vytvářejí základ důvěry a citové stability. Dítě si nepamatuje, kdo ho v noci utěšil, ale pamatuje si, že svět je bezpečné místo.

Odborníci na vývoj dítěte zdůrazňují, že rané vztahy mají dlouhodobý význam. Neznamená to, že by jeden špatný den nebo chyba rodiče dítěti uškodila. Rozhoduje celkový rámec péče.

Jak mohou rodiče dětské vzpomínky podpořit?

Vyprávějte si. Večer se dítěte zeptejte, co zažilo, co ho potěšilo nebo překvapilo. Když společně vzpomínáte na výlety a události, dítě se učí vyprávět a jeho vzpomínky se upevňují.

Prohlížejte si fotky a videa. Rodinné album je pro děti oblíbenou knihou. Pomůže jim spojit obrázky s příběhem a se sebou samými.

Vytvářejte rituály. Pravidelné tradice, například pečení cukroví, první den školy nebo letní výlet na stejné místo, se stávají ukotvením vzpomínek.

A nechte prostor obyčejným chvílím. Děti si často pamatují věci, které dospělí nepovažují za důležité: vůni babiččiny kuchyně, písničku z auta, hru na schovávanou.

Časté otázky

Je normální, že si nepamatuji nic z doby před pátým rokem?

Ano, je to běžné. Věk nejranějších vzpomínek se mezi lidmi liší a ovlivňuje ho například to, jak se v rodině o minulosti mluvilo. Nemusí to nic znamenat.

Mohou se ztracené vzpomínky z dětství vrátit?

Útržky se mohou vybavit při vůni, místě nebo písničce. Úplné vzpomínky z raného dětství se ale obvykle nevracejí a techniky, které slibují jejich „odhalení“, mohou vytvořit falešné vzpomínky.

Zapamatuje si dítě traumatický zážitek z raného věku?

Nemusí si ho vybavit jako příběh, ale může na něj reagovat emočně. Pokud máte obavy, jak dítě náročnou událost zvládá, poraďte se s pediatrem nebo dětským psychologem.

Zdroje

• Národní ústav duševního zdraví
• Česká pediatrická společnost ČLS JEP
• Psychologický ústav Akademie věd ČR