Kdy naučit dítě poděkovat a omluvit se a kdy ještě netlačit

Jak naučit dítě poděkovat a omluvit se, aniž z toho vznikne každodenní přetahovaná? Začíná to příkladem, který dítě vidí denně, a laskavým připomínáním ve chvílích, kdy je klidné. Nátlak a vynucené věty „řekni děkuji“ většinou vedou jen k mechanickému opakování. Slušnost se rodí z pochopení, že ostatní mají pocity, a to dozrává pomalu. Níže najdete rozlišení, kdy má smysl vést a kdy raději počkat.

Co je slušnost pro malé dítě

Dvouleté dítě neřekne „děkuji“ proto, že cítí vděčnost. Řekne ho, protože ví, že se to očekává, nebo protože to slyšelo. Skutečný smysl slov chápe později. To je v pořádku a není třeba to vnímat jako selhání.

Slova jsou první krok, porozumění druhý. Dítě se učí nejprve zvuk a situaci, pak až význam. Pokud mu pomáháte slovy popisovat, co se stalo, proces urychlíte. Například: „Babička ti dala dárek, měla z toho radost.“

Empatie se rozvíjí postupně a obvykle začíná kolem tří až čtyř let. Dřív je dítě zaměřené na sebe. Neznamená to, že je nezdvořilé. Jen zraje.

Kdy ano: vést příkladem a v klidných chvílích

Nejlepším učitelem je váš každodenní způsob mluvy. Děkujte dítěti, omlouvejte se mu, když uděláte chybu, a děkujte číšníkovi či prodavačce. Dítě to vnímá víc než jakoukoliv lekci. Slova se stávají samozřejmou součástí.

Využijte chvíle po události, kdy je dítě klidné. Při čtení knížky se zeptejte, jak se asi cítila postava, když dostala dárek. Hra s plyšáky, kde jeden děkuje druhému, pomáhá také. Tak se slušnost spojí s příjemnou zkušeností.

Chvalte konkrétně. „Děkuju, že jsi mi podal botu, moc mi to pomohlo“ funguje lépe než obecné „hodný“. Dítě chápe, proč je jeho chování dobré. Pochvala za spontánní poděkování posiluje návyk.

Kdy ne: vynucení a veřejné vyžadování

Situace	Spíš ano	Spíš ne
Dítě dostane dárek	Řeknete děkuji vy a dítěti dáte čas	Žádáte okamžité „děkuji“ před hosty
Dítě ublíží kamarádovi	Postaráte se o postiženého a pak vysvětlíte	Vynutíte omluvu, dokud pláče
Dítě je rozrušené	Počkáte, až se uklidní	Trváte na slovech v záchvatu

Vynucená omluva učí dítě jen říkat správná slova, aby bylo klid. Nemusí za nimi stát žádná lítost. Naopak může pocítit stud a odpor. Lepší je dát mu čas a šanci udělat to po svém.

Veřejné vyžadování je pro dítě zvlášť nepříjemné. Může se zablokovat a odmítnout i to, co by jinak zvládlo. Raději situaci odložte na později a probereme ji v soukromí. Zachováte důstojnost dítěte.

Jak vést dítě k poděkování

Začněte doma při běžných situacích: při jídle, předávání věcí, hře. Řekněte „děkuji“ vy a nechte dítě opakovat, pokud chce. Nečekejte ihned. Opakování je klíč.

U dárku nebo pomoci nabídněte alternativu slov: úsměv, objetí, nakreslený obrázek. Poděkování není jen věta. Starší dítě může napsat nebo nakreslit děkovný vzkaz. To mu dává pocit smysluplnosti.

Když dítě zapomene, připomeňte jemně a v soukromí: „Co se říká, když dostaneš něco hezkého?“ Neděláte to před ostatními. Případně si domluvte tajný znak. Zkuste ho použít pár týdnů.

Jak naučit dítě poděkovat a omluvit se upřímně

Omluva má tři části: uznat, co se stalo, ukázat, že mi to není lhostejné, a navrhnout nápravu. Malé dítě zvládne jen první část. „Ublížil jsi Aničce, pláče.“ To stačí jako začátek. Zbytek přijde s věkem.

Nejdřív se postarejte o postiženého. Dítě pak vidí, že jeho činy mají následky a že péče je důležitá. Pak se zeptejte: „Co bys mohl udělat, aby se cítila líp?“ Může obejmout, přinést hračku nebo něco nakreslit. Slovní omluva přijde přirozeně.

Omlouvejte se vlastním dětem, když se spletete. Například: „Promiň, že jsem na tebe křičel. Byl jsem unavený, ale nemělo se to stát.“ Dítě tak vidí vzor. Přiznání chyby není slabost.

Když dítě odmítá

Odmítání je zpravidla projev rozrušení, studu nebo vzdoru. Netlačte, nenuťte a netrestejte. Řekněte: „Vidím, že teď nechceš. Vrátíme se k tomu později.“ A skutečně se vraťte, až se uklidní.

Pokud dítě opakovaně odmítá lítost i po vysvětlení, všímejte si, zda ho něco netrápí. Může být unavené, napjaté nebo mít potíže s kamarády. Rozhovor často odhalí víc než slova omluvy. Pokud vás chování trápí, zeptejte se pediatra nebo školní poradny.

Neočekávejte dokonalost. Dítě, které se po několika letech spontánně omluví a poděkuje, to umí nejspíš díky vzoru, který vidělo. Tempo je individuální. Trpělivost se vyplatí.

Zdroje

• Česká pediatrická společnost ČLS JEP
• Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR