Mluvit s dítětem dvojjazyčně? Ano, když má každý jazyk své místo

Dvojjazyčná výchova dítěti neuškodí a přináší mu velký dar: dva mateřské jazyky. Funguje nejlépe, když má každý jazyk své jasné místo, například každý rodič mluví svým jazykem, a když dítě slyší oba jazyky dost často a v přirozených situacích. Občasné míchání slov nebo pomalejší začátek řeči jsou běžné a obvykle se srovnají.

Modelová rodina: máma Češka, táta Španěl

Situace je ilustrační. Lucie je Češka, její partner Diego pochází ze Španělska. Žijí v Brně a čekají první dítě. Doma spolu mluví anglicky, protože se tak poznali. Přemýšlejí, jakým jazykem mluvit s dcerou Emou.

Rozhodnou se pro přístup jeden rodič, jeden jazyk. Lucie bude s Emou mluvit česky, Diego španělsky. Angličtina zůstane jazykem rodičů mezi sebou.

Co se děje v prvních letech

Ema začne žvatlat a kolem prvního roku říká první slova. Některá česky, jiná španělsky. Babička se trochu obává, že Ema mluví méně než sestřenice stejného věku.

Když spočítají slova v obou jazycích dohromady, ukáže se, že jich Ema zná podobně. Dvojjazyčné děti mají slovní zásobu rozdělenou mezi dva jazyky, a proto se v každém zvlášť může zdát menší. Celkově jsou ale srovnatelné.

Kolem druhého roku Ema míchá jazyky v jedné větě: „Mami, chci agua.“ Rodiče se lekají, ale logopedka je uklidní. Míchání je běžné a ukazuje, že dítě využívá všechno, co umí.

Školka a převaha češtiny

Ve třech letech nastupuje Ema do české školky. Čeština rychle sílí, protože ji slyší většinu dne. Doma začne Diegovi odpovídat česky, i když on mluví španělsky.

To je častá situace. Jazyk okolí převládne a menšinový jazyk ustupuje. Diego se rozhodne pokračovat španělsky a přidá další příležitosti: videohovory s rodinou ve Španělsku, španělské knihy a písničky a setkání s dalšími španělsky mluvícími rodinami.

Na prázdninách u babičky ve Španělsku Ema po týdnu začne mluvit španělsky naplno. Ukáže se, že jazyk neztratila, jen ho potřebovala používat.

Co z modelové situace plyne

Důslednost pomáhá. Pokud každý rodič drží svůj jazyk, dítě ví, s kým jak mluvit. Neznamená to, že nesmíte nikdy přepnout, ale převaha by měla být jasná.

Menšinový jazyk potřebuje podporu. Když se mluví jen doma s jedním rodičem, často nestačí. Knihy, písničky, kontakty s dalšími mluvčími a pobyty v zemi jazyka dělají velký rozdíl.

Nepanikařte při míchání jazyků ani při pomalejším začátku. Většina dvojjazyčných dětí se rozmluví v obvyklém rozmezí. Pokud ale dítě kolem dvou let téměř nemluví v žádném jazyce, nerozumí jednoduchým pokynům nebo se řeč nevyvíjí, poraďte se s pediatrem nebo logopedem. Dvojjazyčnost sama o sobě poruchu řeči nezpůsobuje, ale ani ji neomlouvá.

Co dělat s obavami okolí

Babičky, sousedé a někdy i učitelky mívají k dvojjazyčné výchově výhrady. „Bude zmatená.“ „Ať se nejdřív naučí pořádně česky.“ Lucie s Diegem to slyšeli mnohokrát.

Obavy jsou pochopitelné, ale většinou nepodložené. Dvojjazyčnost sama o sobě vývoj řeči nezpomaluje natolik, aby to dítěti uškodilo. Naopak, dvojjazyčné děti často dříve chápou, že jedna věc může mít více jmen, a snáz se pak učí další jazyky.

Pomáhá vysvětlit, proč to děláte.

Diegovi rodiče ve Španělsku by bez španělštiny s vnučkou nemohli mluvit. Jazyk je pro Emu mostem k polovině její rodiny a kultury. Když to okolí pochopí, obavy obvykle ustoupí.

Ve školce je dobré dvojjazyčnost učitelkám zmínit. Budou chápat, proč dítě občas sáhne po slově z druhého jazyka, a mohou ho podpořit.

Jiné modely dvojjazyčné výchovy

Kromě přístupu jeden rodič, jeden jazyk existují i další. Někde se doma mluví menšinovým jazykem a venku jazykem země. Jinde se jazyky střídají podle situace nebo času, třeba o víkendu jeden jazyk. Každý model má své výhody a záleží na tom, který rodině přirozeně sedí.

Důležité je, aby rodiče mluvili jazykem, ve kterém se cítí dobře. Dítě potřebuje bohatý a emočně přirozený jazyk, ne naučené fráze.

Můj tip: Doporučila bych, aby rodič s menšinovým jazykem dítěti každý večer četl nebo vyprávěl pohádku právě v něm. Večerní rituál spojí jazyk s blízkostí a bezpečím, a to je pro jeho udržení silnější motivace než jakékoli cvičení.

Zdroje

• Asociace klinických logopedů České republiky
• Česká pediatrická společnost ČLS JEP